Richard Long (*1945 in Bristol, England) ist neben Michael Heizer, Walter de Maria und Robert Smithson einer der Protagonisten der "Land Art". Die "Land Art" entstand vor dem Hintergrund der ersten ökologischen Bewegungen seit den 1960er Jahren in den USA und Europa als kritische Reaktion auf die klassische Gattung Skulptur und den kommerziellen Kunstbetrieb.
Als englischer Vertreter der "Land Art" nutzt Long die Bewegung des eigenen Körpers, das Wandern und Gehen in der Landschaft als Maßstab und Medium für seine Kunst. Zentrum und Ausgangspunkt dieser Ausstellung ist die titelgebende Arbeit "Berlin Circle". Die Bodenarbeit, die einen zwölf Meter durchmessenden Steinkreis zeigt, ist ein wichtiges Werk der Sammlung Marx und wurde erstmals 1996 zur Eröffnung des Hamburger Bahnhofs vom Künstler installiert präsentiert. Sie wird in dieser Ausstellung als thematischer Fokus dienen.
Kruh jako symbol nekonecna. Kruh jako zakladni tvar. Symbol, ktery je nadcasovy. Symbol, kteremu budeme vzdy rozumet. Stejne tak jako priroda je zakladem, stejne tak jako kruh je stale pritomna.
Kruh porad stejny, a presto vzdy jiny. Presny tvar vyskladany z nepravidelnych kusu hornin.
Uprimne receno, byla jsem k teto vystave dlouho skepticka. Nejaky kruhy ze sutru, koho by to mohlo zajimat? Chyba lavky..
Vystava je nainstalovana v hlavni hale Hamburger Bahnhof a sestava se opravdu jen z par plochych objektu vyskladanych na podlaze vetsinou ve tvaru kruhu z ruznych prirodnich materialu, ruznych hornin. Obcas Richard Long prekvapi skokem k ovalu ci podlouhlemu obdelniku. Centralnim dilem je jeho nejnovejsi pocin stvoreny prave pro tuto prilezitost - bahnem namalovany kruh na celni stene vystavniho prostoru (River Avon Mud Circle, 2011). Vevodi. Od zbylych objektu se radikalne odlisuje. Nelezi na zemi. Neni ani trochu prostorovy. Neni vytvoreny z pevne hmoty. Neda se rozebrat a znovu poskladat. Neni pevne ohraniceny. Vsechny ostatni presahuje. Svoji velikosti svym postavenim. Pusobi jako slunce videne zblizka. Slunce s viditelnymi erupcemi na povrchu. Zaroven evokuje bahnite lazne, kde bahno vre a bubla. Coz nas zase vraci na zemi.
Druhym dilem, ktere zaujima nejvice prostoru i pozornsti je Berlin circle (1996), dilo, ktere bylo Longem vytvoreno specialne k prilezitosti otevreni Hamburger Bahnhof jako galerie moderniho a soucansneho umeni. Precizni kruh vyplneny podlouhlymi ulomky svetleho kamene. Dale vystavu doplnuje nekolik dalsich mensich del, na kterych je zajimave pozorovat, jak se Longova tvorba vyvijela, jak odbocoval od kruhu, aby se k nemu pozdeji zase vratil. Jak zkousel ruzne velikosti, ruzne tvary a barvy. Vzdy ale zustal verny prirode, nikdy se neuchylil k umelym materialum. Nikdy nezvolil zcela amorfni tvar, vzdy se drzi vnitrniho chaosu s vnejsim radem.
Zajimavym doplnkem vystavy jsou dve videa, ktera doplnuji Longovu praci primo v prirode, v poustich a horach, kde pracuje i s terenem, okolnimi prirodnimi tvary. Na miste vytvari dalsi kamenne objekty a nasledne dokumentuje. Tak asi probiha velka cast jeho prace, neni to umelec, ktery by bezne tvoril pro galerii. Ale po zazitku z Hamburger Bahnhof musime uznat, ze mu galerie slusi.
Tato vystava postavila nekolik jeho del podobneho razu z ruznych obdobi vedle sebe, a tim jeste umocnila jejich pusobnost. Jeden kruh by me zcela tak neucaroval jako prave ten celek, ktery je v Hamburger Bahnhof k videni. Teprve na celku si muzeme uvedomit jednotlive nuance. Muzeme porovnavat, sledovat a hodnotit. Vsechna starsi dila davaji silu onomu centralnimu slunci zarit a oslnovat tak sve publikum. Ne az do slepoty, naopak spis k "prozreni".
Samostatnou vystavu Richarda Longa doprovazi vystava o Land artu, kde jsou prezentovana dila mnoha dalsich umelcu vcetne svetozname Smithonovy Spiraly vytvorene na mori.
Radfahren ist in Berlin „in“. Kinder fahren laut in die Schule, Studenten mit vielen Bücher zur Uni, Erwachsene in Anzug oder Frauen mit Rock zur Arbeit, Rentner ruhig einkaufen, ganze Familien machen Fahrradausflüge. Vielleicht sind in Berlin sogar die Babys einfach auf dem Fahrrad geboren. Alle zusammen fahren dann ins Kino, Freunde besuchen, in die Galerie oder Kaffee trinken. Es ist egal wer, wann und wohin, die Hauptsache ist das Fahrrad! Fürs Radfahren muss man in Berlin gar nicht „das beste Fahrrad ever“ besitzen, eigentlich ist es hier sogar ganz „cool“, mit einem Schrottfahrrad herum zu fahren. Auch ganz neue und teure Fahrräder sollen möglichst „retro“ wie ein altes Schrottfahrrad aussehen. Die ganze Stadt ist von Radwegen durchzogen und auch die Autofahrer sind rücksichtsvoll. Und die Ausstattung des Fahrrads? Das wichtigste ist ein dickes Schloss zu besitzen. Sehr oft kostet das genauso viel Geld wie das ganze Fahrrad. Und sonst? Ein Licht, eine laute Klingel, ein Korb und das war´s. Oft muss man das Fahrrad auf der Straße, vor der Uni, am U-Bahnhof oder an der Kneipe stehen lassen und man einfach will nicht, dass es geklaut werden könnte. Und die Berliner haben ihre Liebe zum Fahrrad auch dieses Jahr mit einer regelmäßigen „Sternfahrt“ an einem sonnigen Sonntag im Juni manifestiert. Unter dem Motto „Freie Fahrt für freie Räder“ haben mehr als 100.000 Radfahrer in Berlin und Brandenburg in die Pedale getreten, um für noch mehr Verständnis für Radfahrer zu werben. Die Autofahrer hatten Pech, denn ganz viele Hauptstraßen waren gesperrt. Sogar die Autobahn war nur für die Radfahrer reserviert. An diesem Sonntag war besonders klar, dass Berlin viel und gern Rad fährt.
Teufelsberg se stava medialne znamym i v Ceske republice.. k reportazim pribyl i clanek v casopisu Dejiny a soucasnost, ktery byl napsan mou malickosti.
Muj clanek byl ale redakci silne prokracen, proto ho zde zverejnuji v puvodnim rozsahu.
Prijemne cteni!
Špiónské věže na Ďáblově hoře
Místo, jež dějiny nenechaly v klidu – nacisté pro ně plánovali megalomanské projekty, po druhé světové válce se stalo úložištěm trosek a během studené války bylo sídlem nejdůležitější odposlouchávací stanice. Místo opředené tajemstvím je poprvé otevřeno veřejnosti.
Teufelsberg (Ďáblova hora), kopec navršený z válečných trosek, se nachází v západním Berlíně v Grünewaldu těsně vedle druhého menšího kopce ze suti, Drachenbergu (Dračí hory). Známý je zejména tím, že tam během studené války sídlila americká odposlouchávací stanice posléze provozovaná společně s Brity.
Zajímavý je ale i dřívější osud místa. Grünewaldský les již odjakživa patříval pruským králům, po různých peripetiích se ve dvacátých letech 20. století stal majetkem města a ve třicátých letech se začalo plánovat jeho zastavění. V rámci projektu „Welthauptstadt Germania“ (světové hlavní město Germania) bylo na tomto území plánováno postavit univerzitní kampus – i na nacistické poměry velkomyslný projekt. V roce 1937 byla započata stavba nacisty obnovené Fakulty vojenské techniky v rámci Technické univerzity. Stavba ale zůstala nedokončena, jelikož Göring tento projekt ve 40. letech pozastavil. Po válce byla odstřelena a stavební materiál byl použit na znovuvýstavbu bombardováním zničeného Berlína.
V roce 1950 bylo rozhodnuto, že na toto místo budou naváženy válečné (již nepoužitelné) trosky, stejně tak jako i na další místa v Berlíně. Kopec v Grünewaldu z nich měl být nejvyšší – 115 m.n.m. (stejná výška jako nedaleká rozhlasová věž - Funkturm). Během dvou desítek let (do roku 1972) sem bylo naváženo denně 400 až 800 nákladních vozů plných trosek, celkově 26 milionů kubických metrů válečné suti. Toto množství odpovídá přibližně 15 tisícům budov a asi dvěma třetinám veškerých berlínských trosek. Umělý kopec byl pojmenován po nedalekém přírodním jezeru Teufelssee (Ďáblovo jezero).
V šedesátých letech již byla většina materiálu navezena a Teufelsberg byl postupně osazován stromy a další zelení. Zároveň na něm začal vznikat areál zejména zimních sportů. Vznikly tam tak dráhy na sáňkování (dle dobového denního tisku značně nebezpečné), sjezdovky, malý a posléze i velký lyžařský skokánek, který dovoloval skoky dlouhé až 50 metrů. Sjezdovky byly dokonce zasněžovány umělým sněhem (tehdy novinka) a v noci byly uměle osvětleny. Lyžařský vlek ovšem fungoval jen do roku 1972, kdy musel být odstraněn, protože rušil americkou odposlouchávací stanici. Roku 1987 se u příležitosti 750. výročí založení Berlína na Teufelsbergu konal i světový pohár ve slalomu. Kromě prosperujícího zimního střediska byla na kopci zřízena například i lezecká stěna, která se dochovala dodnes. Další projekty jako např. propojení Teufelsbergu s Funkturm sedačkovou lanovkou nebo zřízení restaurace na jeho vrcholu nebyly nikdy zrealizovány.
V sedmdesátých letech byla na Teufelsbergu zřízena i vinice, údajně trpké víno bylo pojmenováno Wilmersdorfer Teufelströpfchen (Ďáblovy kapky z Wilmersdorfu). Vinice byla ale v polovině devadesátých let přemístěna na Wilmersdorfský stadion.
Během všech těchto aktivit začala na Teufelsbergu pomalu vznikat i americká odposlouchávací stanice. Kopec se sice nacházel v britském sektoru, ale Američané dostali povolení k využívání prostoru. Vrchol Teufelsbergu jakožto nejvyšší bod západního Berlína byl pro zřízení odposlouchávací stanice přímo ideální. První mobilní radary na něm byly umístěny již na konci padesátých let. V roce 1972, po dokončení navážky trosek, bylo započato se stavbou pevné odposlouchávací stanice, která zahrnovala pět radarových věží (hlavní o výšce 69 m). Z počátku Američané pouze monitorovali letecké koridory mezi Berlínem a Spolkovou republikou, později během studené války se zaměřili na odposlouchávání jak rádiových, tak i radiomagnetických a později digitálních signálů. V Berlíně vznikly ještě další tři odposlouchávací stanice, v Marienfelde, Tempelhofu a Gatowu. Stanice na Teufelsbergu ale díky své poloze, a tím pádem i dosahu, byla považována za nejdůležitější odposlouchávací stanici studené války. Všechny tyto stanice spadaly pod americký špionážní program Echeleon.
Na Teufelsbergu působilo přibližně tisíc vojáků, v nejvyšším utajení. Před vstupem na stanici museli projít devíti měsíčním jazykovým kurzem. Předpokladem totiž bylo ovládat plynně ruštinu, popřípadě němčinu, češtinu nebo polštinu. Teprve po tomto výcviku směli vojáci na Teufelsbergu pracovat. Práce probíhaly ve velmi přísném utajení, ve třech směnách v průběhu celého dne.
Stanice byla velmi dobře chráněna proti úniku informací. Při vchodu se vojáci museli prokázat magnetickými kartami, což byl na šedesátá léta vyspělý systém. Zelené či červené světlo teprve určilo, zda smějí vstoupit nebo ne. Samozřejmě měli vojáci přístup jen do určitých sektorů, nesměli se volně pohybovat po celé stanici. Budovy neměly žádná okna, aby nebylo možné pozorovat, co se v nich odehrává. Vojáci tak museli pracovat celých 9 hodin bez denního světla, což ještě zvyšovalo náročnost jejich již tak vyčerpávající práce. Budovy byly i zvukově velmi dobře izolovány. Radarové věže byly celé potaženy plátnem, což zabraňovalo tomu, aby nepřátelé viděli, kam jsou radary namířeny.
Na Teufelsbergu se v té době používaly nejmodernější technologie – nejen již zmiňované magnetické karty, ale tam byly použity i první e-maily. Dlouho bylo otázkou, zda součástí stanice byly i bunkry. Pravdou je, že můžeme najít podzemní chodby, které ale sloužily jen k propojení jednotlivých budov za účelem rychlejší dostupnosti. Ani po několika průzkumech ale nebyla existence bunkru nikdy prokázána.
Americké a britské sektory byly striktně odděleny, i zařízení k ničení nasbíraného materiálu měly různé. Dokonce i rozdílné techniky - Američané normálně spalovali, kdežto Britové používali ještě účinnější pyrolýzu. Lišil se i materiál, který ničili – Britové odposlouchávali a zaznamenávali frekvence z NDR, Sovětského svazu a Polska. Na druhou stranu Američané odposlouchávali mnohem více frekvencí, včetně celého východního bloku, tedy i tehdejší Československo. Z těchto frekvencí ale vojáci nezaznamenávali vše, pouze zprávy, které uznali za důležité. Obecně tedy bylo úkolem vojáků sedět celou směnu se sluchátky na uších a zaznamenávat signály. Úkolem jiných pak bylo záznamy dešifrovat a analyzovat. Spojenci tak získali perfektní přehled o tom, co se na „nepřátelském území“ odehrává. Důkazem toho může být, že na Teufelsbergu se s předstihem vědělo o obsazení Československa v roce 1968. Vojáci na Teufelsbergu znali pozici sovětských vojsk lépe než sami vojáci obsazující Československo.
Americké a britské jednotky působily na Teufelsbergu do pádu Sovětského svazu, ještě před pádem zdi bylo plánováno, že by budovy a radary měly být do roku 1995 zrekonstruovány a používány pro monitorování civilního leteckého provozu. Zároveň se přemýšlelo nad tím, jakému jinému civilnímu využití by pozemek mohl sloužit. V roce 1998 koupila areál téměř za pakatel, asi 5 mil DM, kolínská investiční společnost, která plánovala zřízení luxusního hotelu s kongresovým centrem, malé špionážní muzeum a stavbu loftových bytů v původních budovách nebo vil v okolí. Tento projekt ale nebyl nikdy realizován, vznikl pouze ukázkový loftový byt ve druhém patře americké provozní a radarové budovy. Po tomto neúspěšném projektu zůstal pozemek zadlužen, ztratil stavební povolení a byl prohlášen za „les“. Kvůli dluhům ho nechce odkoupit stát a bývalá americká stanice tak neustále chátrá. V roce 2008 byl plánován ještě jeden projet – védská univerzita míru nadace Maharischi, který podpořil režisér David Lynch a položil i základní kámen. Tento projekt ale také nakonec nebyl uskutečněn.
Bývalá odposlouchávací stanice byla vždy veřejnosti nepřístupná, i když odjakživa vzbuzovala zájem veřejnosti. V posledních letech vnikali na pozemek lidé pouze nelegálně a zvýšil se počet vandalů, kteří objekt ničí. Proto je v dnes ze stanice troska – v podlahách je jedna díra vedle druhé, všude po zemi se povalují gumové izolace, nenajdeme tam zhola nic z původního zařízení, snad jen jeden záchod, který se zdá být použitelný a zbytky velkých strojů. Místo skleněných tabulí visí efektní roztříštěné skleněné fólie a místo tapet zdobí interiéry graffiti. Teď můžeme jen čekat, co bude s Teufelsbergem dál. Oficiálně na malé části pozemku sídlí pouze umělecký projekt Teufelsberg. Nově od února 2011 se ale Teufelsberg otevřel veřejnosti a probíhají na něm díky novému projektu BerlinSightOut pravidelné prohlídky. Návštěvníka nečeká žádná tradiční prohlídka po uklizeném objektu a pro představu, jak to tam dříve vypadalo a fungovalo, potřebuje velkou dávku fantazie. Přesto mu prohlídka zprostředkuje nebývalý, téměř dobrodružný zážitek a v neposlední řadě skvostný pohled na celý Berlín z ptačí perspektivy. A návštěvníků se od února na Teufelsberg hrne neskutečné množství, každý víkendový den navštíví bývalou odposlouchávací stanici téměř 100 lidí. Za povšimnutí stojí i to, že prohlídku můžete absolvovat i v českém jazyce.
Špiónské duo
Ač byla stanice chráněna proti úniku informací, je znám případ špiónského dua, které během několika let získalo nezměrný počet dokumentů pro nepřátele. Nutno uznat, že oba to dělali jen kvůli penězům. Jedním byl Turek Hüseyin Yildirim alias Blitz (Blesk) a druhý James W. Hall, který během svého působení vystřídal několik krycích jmen – Devil, Ronny a Paul. Hall, americký voják pracující na Teufelsbergu, se nejprve z finančních důvodů rozhodl prodávat informace sovětské tajné službě (KGB), posléze díky podnětu Yildirima začal spolupracovat se Stasi, nejdříve v domnění, že poskytuje informace turecké tajné službě, a posléze i zcela vědomě. Yildirim si Halla vytipoval proto, že sám pracoval v autodílně a nikdy na Teufelsberg nevstoupil a získával zpočátku informace pouze od vojáků působících na Teufelsbergu, se kterými se setkával v dílně. Vzhledem k tomu, že KGB zjistila, že Hall pracuje i pro Stasi, prosila ho, aby se práce pro Stasi kvůli zvýšenému riziku vzdal. Ten se ale rozhodl, že nadále bude pracovat pouze pro Stasi a spolu s Yildirimem vytvořili velmi úspěšné duo, které z Teufelsbergu vyexpedovalo na 10 000 dokumentů, mezi kterými byly i supertajné obranné a útočné plány NATO. Roku 1988 byli oba špióni zatčeni, Hall byl odsouzen na 40 let vězení, ve kterém si stále ještě odpykává trest, a Yildirim na doživotí. Ten byl ale po patnácti letech trestu přemístěn z USA do Turecka, kde byl následně po pár dnech propuštěn na svobodu.
zdroje:
Behling, Klaus: Der Nachrichtendienst der NVA, Edition Ost 2005, 160-165
Kostka, Bernd von, Kellerhof, Sven F.: Hauptsatdt der Spione, Berlin 2009, 52-59
Ohmann, Oliver: Die Berliner bauen ihre Berge selber,www-luise-berlin.de/bms/bmstxt99/9906prof.htm
denní tisk Berlína 1952-1999
Jüttemann, Andreas: Kleine Teufelsberg-Geschichte, www.berlinsightout.de
Wie wahrscheinlich jeder Erdling hasse ich den besuch aller Ämter, Institutionen usw... Solch eine Aversion hat sicher einen Grund - vielleicht schlechte Erfahrungen?
Für mich sind Ämter, Unis, Banken und Ärzte das Synonym für lange Wartezeiten, nicht lächelnde Beamte, unglaublich umständliche Bürokratie und dem Gefühl „alles, was ich brauche, geht nicht“. Kennen wir das nicht alle?
Trotzdem hatte ich schon in den letzten Jahren das Gefühl, dass alles besser und einfacher wird... Ab und zu ging etwas leichter als ich erwartet hatte, ab und zu war etwas nicht ein so großes Problem und mein Gefühl hat sich ein bisschen zu „wenn man will, dann geht es“ geändert. So habe ich mich monatelang geduldig durch Formularberge gekämpft und dank dessen bin ich jetzt in Berlin. Manchmal fühlte ich mich aber wie Kafka im Prozess.
Als ich nach Berlin kam, schien plötzlich alles viel einfacher. Überall, wohin ich kam und etwas erledigen musste, haben die Leute gelächelt und waren hilfsbereit. Alles war vorbereitet und klar. Und in ganzen Berlin störte sich niemand daran, dass ich die Sprache nicht perfekt kann. Es hat hier doch etwas von der bekannten „deutschen Ordnung“, oder vielleicht hat man hier schon gelernt, dass mit Hilfsbereitschaft und einem Lächeln alles einfacher für beide Seiten geht.
Doch gerade jetzt hatte ich eine nicht so positive Erfahrung... Ich war krank und musste zum Arzt. Da fing es wieder an... Unsere liebe gehasste Bürokratie ist wieder aufgetaucht. Ich musste millionen von Formulare ausfüllen mit Fragen, die niemand aus dem Kopf beantworten kann. Und ich glaubte schon, dass je mehr Formulare ich ausfülle, desto niedriger mein Fieber sinkt...
